Environmentální distres

Úvod

Zprávy o extrémním počasí, ztrátě biodiverzity nebo o klimatických summitech se stávají součástí každodenní reality – ať už prostřednictvím médií, školy nebo sociálních sítí. Studenti přicházejí čím dál častěji s otázkami, bojí se, zlobí se, cítí bezmoc, frustraci nebo vinu. Některým se daří své vnitřní obsahy pojmenovávat, mnozí ztrácejí hlas i schopnost vyjádřit své současné rozpoložení. Jiný, aby byli slyšeni, vstupují k nejrůznějším hnutím, aby tak získali pocit smysluplnosti a možnosti něco změnit.

Můžeme si ovšem být jistí, že právě témata environmentálních změn jsou těmi, které jimi velmi „hýbou“. Proto je důležité vědět, co environmentální distres je, odkud pramení a jak s ním můžeme – jako pedagogové – citlivě pracovat.

Škola má v tomto směru nezastupitelnou roli. Pedagogové mohou být těmi, kdo nabídnou prostor pro sdílení, propojování faktů s prožitky a emocemi, hledání smyslu, posilování psychické odolnosti – resilience. Součástí vzdělávání o klimatu a jeho změnách stejně tak, jako změnách environmentálních je totiž nepochybně i práce s environmentální nadějí, sdílení ve skupině, rozvíjení empatie a kritického myšlení. Měli bychom se snažit o to, vytvořit prostředí, kde se studenti necítí se svými otázkami osamocení, a kde je emoční prožívání chápáno jako součást učení – nikoli jako překážka.

Metodická doporučení pro výuku

Při práci s učebnicí o klimatu je důležité, aby učitelé vytvořili bezpečné a inspirující prostředí, kde se studenti cítí povzbuzeni, a ne přetíženi. Fakta o klimatu mohou probudit či prohloubit různé emoce Zde jsou metodická doporučení:

A. Vytvořte bezpečný prostor pro diskuzi

Pracujte v kruhu místo frontální výuky: Tato metoda umožňuje větší bezpečí a zapojení všech. Viz Návrat do života str. 278 nebo kniha Cesta poradního kruhu (Zimmerman, Coyly, 2016, Dharmagaia).
Respektujte emoce studentů: Povzbuzujte je, aby sdíleli své myšlenky a pocity bez strachu z odsouzení. Přijímejte různé názory a pocity jako součást učení.
Naslouchejte aktivně: Při diskuzích dejte každému prostor a ukazujte, že jejich názory jsou důležité.

B. Motivujte k akci místo pasivity

Soustřeďte se na konkrétní kroky, které mohou studenti podniknout. Ukazujte, že i malé změny mají význam – například šetření vodou, recyklace nebo zapojení do lokálních projektů.
Povzbuzujte kreativitu: Dejte studentům prostor vymýšlet vlastní nápady, jak mohou přispět k ochraně klimatu.

C. Kombinujte fakta a emoce

Prezentujte vědecká data o klimatu vyváženě a objektivně, ale doplňte je o příběhy – například o komunitách, které zvládly ekologické krize, nebo o inovacích v oblasti obnovitelných zdrojů.
Vysvětlete, že i když jsou výzvy velké, existují řešení, na kterých se mohou podílet.

D. Zahrňte praktické aktivity

Využijte doporučená cvičení z učebnice (např. metoda Práce obnovující spojení nebo společné projekty). Aktivní zapojení studentů do procesu učení snižuje pocity bezmoci.
Spojte téma s lokálním prostředím: Požádejte studenty, aby například zmapovali environmentální problémy ve své komunitě a navrhli řešení.

E. Rozvíjejte spolupráci

Vytvářejte skupinové aktivity, kde studenti spolupracují – například plánování ekologických projektů nebo organizace školních akcí, jako jsou dny věnované ekologii.
Zapojte různé předměty: Propojte téma klimatu s chemií, biologií, geografií nebo výtvarnou výchovou. Pomůže to studentům pochopit širší souvislosti.

F. Buďte vzorem

Učitelé mohou inspirovat tím, jak sami přistupují ke klimatickým výzvám. Sdílejte své vlastní kroky (např. omezení plýtvání, kompostování, používání veřejné dopravy) a ukažte, že změna je možná.

G. Sledujte dopad na studenty

Všímejte si, zda téma vyvolává u studentů příliš silný stres, a nabídněte podporu. Můžete využít školního psychologa nebo vytvořit relaxační aktivity během hodin (např. krátké meditace, aktivity v přírodě).

Jak podpořit další pedagogy?

1. Začněte u jejich role a hodnot

Uznejte význam jejich práce: Zdůrazněte, že jako učitelé už mají obrovský vliv na formování mladé generace, a učebnice je nástroj, který jim může pomoci tuto roli dále rozvinout.
Vysvětlete, proč je téma relevantní: Poukažte na to, že studenti už nyní klimatické změny vnímají a otázky související s klimatem jsou pro ně důležité. Učitelé jim mohou pomoci zvládnout strach i chaos okolo tématu a proměnit ho ve smysluplné myšlení a činy.

2. Snižte obavy z toho, že nebudou odborně připraveni

Ujistěte, že není třeba být odborník: Zdůrazněte, že učebnice obsahuje jasné návody, aktivity a podklady, které umožní pracovat s tématem i těm, kteří nemají hluboké znalosti o klimatických změnách.
Poskytněte podporu: Nabídněte pomoc ve formě metodických seminářů, webinářů nebo konzultací. Například krátké školení může učitelům ukázat, jak s učebnicí pracovat.

3. Ukažte, že téma změny klimatu není „navíc“

Propojte téma s jejich předmětem: Ukažte učitelům, že klimatická témata mohou snadno zapojit do jejich běžné výuky. Například:
Geografie: Důsledky klimatických změn na krajinu, regionální rozdíly, environmentální migrace
Biologie: Biodiverzita, ekosystémy, důsledky klimatických změn na rostliny a zvířata
Občanská nauka: Sociální spravedlnost, ekonomika klimatu, aktivismus.
Jazyky: Čtení a psaní slohových prací o klimatu, práce s články nebo literárními díly zaměřenými na přírodu.
Výtvarná výchova: Výtvarné projekty na téma ochrany planety.
Zdůrazněte, že téma rozvíjí klíčové kompetence: Učebnice podporuje kritické myšlení, týmovou spolupráci a hledání řešení, což jsou dovednosti důležité pro všechny předměty.

4. Vyzdvihněte emoční stránku

Pomozte učitelům pochopit, že to není jen o faktech: Téma klimatu jde ruku v ruce s emocionálním dopadem na studenty. Učitelé mohou studentům pomoci zvládat nejistotu, obavy a hledat smysluplné kroky.
Podpořte jejich vlastní jistotu: Ukažte, že i oni mohou mít různé pocity (úzkost, frustraci) a že je to normální. Vysvětlete, že přijetí a práce s emocemi u studentů je součástí moderního vzdělávání.

5. Nabídněte konkrétní zdroje a jednoduché malé kroky

Poskytněte ukázkové lekce: Připravte ukázkové plány hodin, které si učitelé mohou snadno vyzkoušet bez složité přípravy.
Vyzdvihněte jednoduchá cvičení: Ukažte, že stačí začít malými kroky – například diskuzí se studenty, jednoduchými aktivitami v učebnici nebo propojením s jejich komunitou.

6. Vytvořte prostor pro sdílení a spolupráci

Podpořte výměnu zkušeností: Zorganizujte komunitní setkání, kde učitelé, kteří už učebnici používají, mohou sdílet své zkušenosti a nápady s kolegy.
Vytvořte online platformu: Nabídněte prostor, kde učitelé mohou sdílet, co se jim osvědčilo, a získávat inspiraci od ostatních.

7. Podpořte učitele konkrétními příklady úspěchu

Ukažte reálné dopady: Sdílejte příběhy škol, které se věnovaly ekologickým projektům, a výsledky, které to přineslo (např. zlepšení klimatu na škole, zapojení studentů do komunitních aktivit).
Vysvětlete, že jejich role je klíčová: Učitelé mohou být těmi, kdo inspirují mladou generaci k pozitivním změnám.

8. Nabídněte postupné zapojení

Nevyžadujte vše najednou: Zdůrazněte, že učitelé nemusí pokrýt celou učebnici ihned. Mohou si vybrat téma nebo aktivitu, která jim je blízká, a postupně rozšiřovat své zapojení.
Dejte čas na adaptaci: Učitelé potřebují čas, aby si na nové téma zvykli, a je důležité je podpořit na této cestě.

9. Poskytněte podporu vedení školy

Zapojte vedení školy: Nabídněte ředitelům informace o výhodách, které učebnice přináší, a o tom, jak mohou podpořit své pedagogy.
Zdůrazněte týmovou spolupráci: Podporujte vedení školy v tom, aby podnítilo týmovou práci učitelů napříč předměty.

10. Připravte učitele na zvládání odporu nebo kritiky

Podpořte učitele při komunikaci s rodiči: Nabídněte argumenty a informace, které učitelé mohou použít při vysvětlování, proč je klimatické vzdělávání důležité.
Dejte učitelům odvahu: Ujistěte je, že téma klimatu je nejen aktuální, ale také zásadní pro budoucnost studentů, a že mají podporu odborníků i pedagogických organizací.

Environmentální distres v teorii

Environmentální distres je termín, který zahrnuje celou škálu emocionálních a psychologických reakcí na environmentální změny. Mnozí lidé stále vnímají tyto změny jako vzdálenou (spíše než bezprostřední) hrozbu. Psychologická vzdálenost zahrnuje složky:

jak geografické (hrozba je pro lidi ve vzdálených nebo rozvojových zemích)
časové (hrozba pro budoucí generace)
sociální (týkající se jiných lidí než mě).

V odborné literatuře se distres popisuje jako kombinace úzkosti, smutku, viny, hněvu, ale i ztráty smyslu nebo motivace. Vzniká často v důsledku pocitu bezmoci – že jedinec, zejména dítě nebo dospívající, nemá nástroje ani dostatečný vliv na to, aby situaci změnil. Výzkumy ukázaly, že mezi nejvíce zranitelné skupiny patří:

ženy
mladí lidé
původní, domorodé kultury
děti

Jejich emocionální reakce mohou být vyvolány dvěma typy působení environmentálních změn:

Přímými dopady – situace, kdy je člověk vystaven konkrétním environmentálním událostem. Např. záplavy v místě bydliště; úhyn zvěře v krajině, kde vyrůstá; vykácení lesa na známém místě či jiné extrémní jevy přinášející přímý kontakt s událostí.
Nepřímými dopady – zahrnující emoce spojené s tím, co lidé vnímají prostřednictvím médií, školní výuky, rozhovorů aj. Týkající se opět témat vymírání druhů; ztrát tradičních kultur; selhání politiků; globální nespravedlnosti až po jadernou válku.

Environmentální distres na sebe může brát různé podoby. V odborném diskurzu se můžeme setkat s termíny jako ekologická/environmentální či klimatická úzkost. Kdybychom však zůstali při užívání jednoho ze zmíněných termínů, popisovali bychom tak pouze jednu z oněch podob, která se během prožívání environmentálních změn může objevit. Zůstanu tedy u využití termínu distres, který je jakýmsi společným jmenovatelem pro další možné prožívané stavy a emoce, a zároveň, nenese podtext diagnózy, tak jako by tomu mohlo být u environmentální úzkosti. Mimo jiné zahrnuje vše od základního nepohodlí po chronický stres stejně tak, jako jeho akutnější formy.
Dále je pak třeba rozlišit mezi používáním termínu klimatický a environmentální/ekologický. V případě využití slova klimatický jako je např. klimatická úzkost, hovoříme o emocích spjatých ryze se změnou klimatu. Přízviska environmentální či ekologický jsou si navzájem synonymy. Jedná se o stavy a prožitky spojené s environmentální krizí obecně.

Jak se environmentální distres projevuje?

Emočních a psychologických reakcí na environmentální změny je mnoho, mezi ty nejčastější (i pár příklady) patří:

smutek
- nad vymíráním ekosystémů a přírodního světa
- z chování lidí k přírodě
strach a úzkost
- z nejistoty, co se stane s klimatem, vodou, potravinami
- z budoucnosti – svět směřuje do kolapsu a nikdo to nezastaví, válečné konflikty
vztek
- že společnost na danou situaci adekvátně nereaguje
- sám*sama na sebe, že i já jsem součástí problému
bezmoc a ztráta smyslu
- pocit, že situace je příliš velká a já jsem příliš malý*á na to s ní něco udělat
- zahlcení informacemi bez prostoru je zpracovat
frustrace
- narážení na nezájem nebo odpor okolí (doma, ve škole)
- nejednotnost názorů („Nevím, komu mám věřit.“)
pocity viny
- z toho, že i já sám*a mám na současném stavu životního prostředí svůj podíl
- rozpor mezi tím, co bych měl*a dělat, a co reálně zvládám
solastalgia
- environmentálními změnami nastává pocit, že „domov už není, co býval“ – i když jsem se fyzicky neodstěhoval*a (ztráta krajiny dětství, se kterou jsem měl*a silný vztah)
- proměna známého místa (např. les, který byl vykácen)

Environmentální úzkost může mít podobné příznaky jako posttraumatická stresová porucha, ale v tomto případě jde o tzv. pre-traumatickou reakci – strach z budoucnosti, která teprve může nastat. Lidé zažívají úzkost, napětí, ztrátu smyslu nebo problémy se spánkem, a to i bez přímého prožití katastrofy. Podle Americké Psychologické Asociace může být dopad klimatické změny psychicky srovnatelné s následky traumatu. Environmentální krize je totiž mimo naši osobní kontrolu, postupuje rychle a její důsledky jsou nejisté a těžko předvídatelné. Tento stav může vést k dlouhodobému vnitřnímu napětí a pocitu bezmoci.

Krátce z historie pojmu

Ačkoli termín environmentální distres získal na pozornosti teprve v posledních desetiletích, samotný prožitek ztráty přírody a emoční reakce na ni má hlubší kořeny. V novodobé historii se však ohlédněme do 70. let 20. století, kde ekologicky orientovaní vědci a vědkyně začali popisovat pocity smutku, viny a frustrace v souvislosti s destrukcí ekosystémů, a to zejména vlivem působení člověka. Průlom v odborné debatě přišel v roce 2004. Thanatoložka Kriss Kevorkian přišla s pojmem „ecological grief“ – environmentální žal, kdy sledovala emocionální reakce zapříčiněné úbytkem populace kosatky dravé. Jedná se tedy o úzkostnou reakci pramenící ze ztráty – zde ekosystémů přírodními a člověkem způsobenými událostmi. Důležité je, že její práce validovala nový rozměr vnímání žalu jakožto legitimní reakci na jiné než lidské ztráty.

Specifika environmentálního žalu

Stejně tak jako Kriss A. Kevorkian si můžeme všimnout podobností žalu environmentálního s žalem osobním. I přes to, že jsou oba přirozenou reakcí na ztrátu, s sebou ovšem žal environmentální nese svá specifika:

pocity viny, studu či ztráta identity
Na rozdíl od osobního smutku, kde člověk za ztrátu obvykle nenese vinu, se u environmentálního smutku často objevuje pocit, že jsme součástí problému: „Jsem členem společnosti, která ničí planetu.“ Tento pocit viny může smutek prohloubit a vést ke studu nebo ke krizi identity.

žal směřuje do budoucnosti
Prožívaný zármutek se týká světa, který má teprve nastat. Obavy z dopadů změn na životní prostředí a společnost s sebou přináší strach a úzkost. Zde přichází na řadu zármutek za budoucí generace. Někteří lidé v souvislosti s ním nechtějí mít děti vůbec. Jedná se o tzv. dobrovolnou bezdětnost.

ztráta bývá dlouhodobá, postupná a otevřená
Nejde o jednu konkrétní událost, ale o proces, který může trvat roky. Někdy ani není zřejmé, kdy vlastně ztráta začala, ani kdy skončí – např. úbytek deštných pralesů se děje pomalu, ale nevratně. Tento „nekončící“ charakter žalu může být vyčerpávající, kdy je velmi obtížné jej zpracovat a regenerovat duševní síly.

chybí společenské rituály truchlení
Zatímco osobní ztráty (např. smrt) jsou obklopeny rituály, které pomáhají truchlení zpracovat (pohřeb, rozloučení), u environmentálního žalu žádné podobné rámce většinou nemáme. Lidé často nemají kde, kdy a s kým svůj smutek vyjádřit.

Ekopsycholožka Leslie Davenport mluví o environmentálním žalu jako o tzv. zanedbávaném smutku – „disenfranchised grief“. Označuje tím tak smutek, který není společensky uznávaný ani přijímaný. Lidé, kteří intenzivně vnímají ekologickou krizi, tak často narážejí na nepochopení a mohou pociťovat osamělost. Je to mimo jiné také tím, že naše kultura o pocitech spojených se strachem ze zániku přírody tak často nemluví. Tato tichá norma ale může být nebezpečná – brání nám emoce zpracovávat a přiměřeně reagovat.

Pěti fázový model reakce na ztrátu

Podobně jako při osobních ztrátách (např. rozchod či smrt blízkého) lze i u environmentálního žalu pozorovat určitá stádia prožívání smutku. Tento model původně vytvořila v psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross při práci s lidmi v terminálním stádiu nemoci. Později na něj navázal profesor Steve Running, který formuloval pět stádií klimatického žalu:

Popření – nastává, když lidé odmítají přijmout vědecké důkazy o klimatických změnách ze strachu z jejich důsledků, nebo když sice vědě věří, ale ignorují potřebu jednat. Klimatoložka Susanne Moser hovoří o „funkčním popírání“ – dočasném vytěsnění reality, které lidem umožňuje dál fungovat i tváří v tvář ztrátě.
Vztek – se projevuje jako hněv a agrese. Někteří lidé tvrdě brání svůj životní styl a staví se proti ekologicky smýšlejícím jednotlivcům, které někdy označují za „ekoteroristy“. Jiní, naopak silně environmentálně angažovaní, mohou v důsledku frustrace ze situace zažívat podobně silné emoce. Hněv však může být i zdravou a přirozenou reakcí, která slouží jako katalyzátor k činu.
Smlouvání – je fáze, kdy lidé vytěsňují negativní zprávy a soustředí se na pozitivní. Často se objevuje bagatelizace, například výroky typu „Aspoň bude v létě tepleji a budeme pěstovat melouny“, které slouží jako obrana před úzkostí.
Deprese – přichází s pocity bezvýchodnosti, ztrátou naděje a víry, že se situace dá zvrátit. Lidé mohou v lehčích případech trpět poruchami spánku, úzkostmi, nebo mít až sebevražedné myšlenky.
Smíření – znamená přijetí reality a hledání možností, jak čelit situaci. Zahrnuje také přijetí nejistoty ohledně budoucnosti jako součásti života. To, jak a zda k této fázi dojde, závisí na osobnostních rysech a psychické odolnosti jednotlivce

Ne každý člověk projde všemi těmito fázemi, ne vždy jej lidé procházejí ve stejném pořadí. Někdo může z popření přejít rovnou do deprese, někdo do fáze smíření ani nedojde. Vracení se z jedné fáze do druhé je zcela v pořádku a velmi běžné.

Environmentální distres v praxi

Praktická část metodiky nabízí techniky a způsoby práce s emocemi – včetně těch environmentálních. Představuje způsoby, jak ve skupině vytvořit bezpečný prostor, hovoří o roli učitele, stejně tak jako o technikách a tipech co dělat a čemu se raději vyvarovat. Všechna uvedená cvičení jsou vhodná ve svých modifikacích pro všechny věkové kategorie.

Bezpečný prostor

Aby bylo možné otevírat náročná témata a sdílet své emoce, je důležité vytvořit ve skupině prostředí důvěry, respektu a svobody. K tomu, aby takové prostředí mohlo vzniknout nám slouží dohody a pravidla, která si na začátku výuky či skupinových aktivit společně nastavíme. Zde je pár tipů, co by nemělo chybět:

důvěrnost – „Co si spolu napečeme, to si taky sníme.“ Neboli to, co zazní ve skupině, v ní také zůstává. Respektujeme soukromí ostatních a nesdílíme mimo skupinu konkrétní příběhy, prožitky nebo jména lidí, kteří s námi sdíleli.
svoboda projevu a respekt – Každý má právo prožívat věci jinak a je to naprosto v pořádku. Vždy mluvíme sami za sebe a respektujeme rozdílné názory, postoje i intenzitu reakcí – nehodnotíme, neporovnáváme, neposuzujeme.
dobrovolnost – Sdílení i účast na aktivitách je vždy dobrovolná. Nabízíme studentům možnost jen naslouchat, pozorovat, nebo se účastnit v míře, která je jim příjemná. Nechceme nikoho nutit mluvit, pokud se na to necítí – i ticho může být plnohodnotnou součástí procesu.
pravidlo „STOP“ – Každý má právo říct „stop“, pokud se cítí nepohodlně, přehlceně nebo pokud nějaká část aktivity překročí jeho osobní hranice. Bez vysvětlování, bez tlaku.

Pocit bezpečí ve skupině umocňuje také:

jasná struktura lekce (počáteční přehled toho, co se bude během setkání/hodiny dít)
práce v malých skupinách či ve dvojicích (je vždy bezpečnější, než ve velké skupině)
sezení v kruhu (ne v lavicích – ty můžeme dát stranou a sedíme na židlích či na zemi).

Tyto dohody by měly být základem pro zajištění pohody a bezpečného prostoru. Každý člen skupiny by s nimi měl souhlasit. Pravidla můžeme průběžně upravovat nebo doplňovat, vždy však se souhlasem celé skupiny.

Jak může distres ovlivňovat chování a duševní zdraví studentů

Prožívání strachu, smutku nebo frustrace je ve vnímání environmentálních změn naprosto přirozené a nepatologické. U dětí a dospívajících jsou v rámci jejich vlastního vývoje emoce ze své podstaty silnější a proměnlivější, než u dospělého člověka. Je důležité odlišit, co je běžná emoční reakce na těžké téma, která je:

dočasná, proměnlivá,
reaguje na konkrétní podnět (např. video ve výuce),
student o svých pocitech umí mluvit, dál se zapojuje do výuky a kolektivu.

Hlubší problém může:

být dlouhodobý (trvat týdny až měsíce),
výrazně narušovat fungování (soustředění, spánek, vztahy),
vést ke stažení se do sebe, odmítání komunikace nebo vést k opakovanému hovoru o beznaději,
přinést známky deprese, úzkosti nebo rizikového chování.

Jiné projevy promítající se do každodenního fungování žáka v reakci na environmentální změny mohou být: snížená motivace, snížená schopnost koncentrace výkyvy nálad, zvýšená citlivost na spravedlnost, etická dilemata, obviňování ostatních aj.
Z dlouhodobého hlediska může environmentální distres přispívat k úzkostným poruchám, depresivním symptomům nebo psychosomatickým potížím. Je proto důležité těmto signálům věnovat pozornost. Podstatné je, abychom jako učitelé rozpoznali situace, kdy už nestačí pedagogická podpora a je na místě zapojit školního psychologa, výchovného poradce nebo kontaktovat rodiče.

Role učitele

To, co jeden vnímá za „pouhá fakta“ (např. úbytek hmyzu, stoupající hladiny oceánů), může u druhého vyvolat hluboký smutek, úzkost nebo zmatení. Pokud zůstanou tyto emoce nepojmenované, mohou se vnitřně kumulovat a vést ke vzdoru, únavě nebo uzavření se. Důležité je si jako vyučující uvědomit, že naším úkolem není emoce vyřešit – nejsme terapeuty, ale jakými si průvodci – někým, kdo žákům a studentům pomůže najít jazyk pro to, co cítí, kdo jejich pocity vezme vážně a zároveň je nenechá ve strachu a jiných emočních reakcích samotné.
Co bychom jako učitelé měli vědět o tom, jak komunikovat environmentální témata a jak reagovat na emoce a environmentální distres žáků a studentů?
Co dělat:

aktivně naslouchejte, přijímejte a nehodnoťte
buďte přítomen*mna
zajímejte se a klaďte otázky
diskutujte, sdílejte vaše postoje, zkušenosti, zážitky
vytvářejte bezpečný prostor, kde se smí emoce objevit a kde se o nich dá mluvit
validujte emoce – i ty těžké emoce mají své místo (není třeba se jich bát) („Rozumím, že tě to trápí.“ Je naprosto přirozené, že prožíváš to, co prožíváš.“)
pracujte vědomě s emocemi žáků, stejně tak, jako s emocemi vlastními
uvádějte příklady s dobrým koncem a ty, kdy se lidé pokouší problém aktivně řešit (zrušení otroctví, zákaz používání freonů atp.)
zapojujte je do řešení a motivujte k akci (angažovanost je efektivní prevencí pocitů bezmoci, beznaděje, ztráty kontroly aj.)
představujte příležitosti, jak se zapojit do globálních hnutí typu Fridays for future, Hnutí duha, Greenpeace atp.
inspirujte příběhy mladých lidí, že i v tomto věku lze usilovat o zmírnění řešení dopadů environmentálních změn
sdílejte i vlastní emoce („Jsem smutný*á z toho, že…“ / „Naději mi dává…“)
myslete lokálně (společně hledejte účinná a praktická řešení pro školu, okolí či domácnost)
hledejte společnou vizi
preferujte kolektivní jednání před individuálním
rozvíjejte vztah dětí k přírodě – k posílení zájmu o ni a k upevnění vnímání sebe sama jako součástí ní
podporujte mladistvé i jejich rodiče, aby se nebáli obrátit se na odborníky*ce

Čemu se vyvarovat:

netlačte na odpovědi (mlčení je stejně tak důležité jako verbální sdílení, umožňuje tak o tématu přemýšlet a zpracovávat jej, zároveň tlak tvoří protitlak a student*ka by se mohl*a uzavřít),
nebagatelizujte (věty typu: „To bude dobrý“, „Vždycky nějak bylo“ mohou působit zraňujícím dojmem a snižují váhu prožívaných emocí),
vyhněte se tabuizaci (je důležité mluvit o všech tématech, která studenty*ky trápí – i o těch, která jsou nepříjemná nebo těžko uchopitelná),
nepřebírejte zodpovědnost za jejich emoce (není úkolem učitele řešit za žáky jejich vnitřní svět, ale být průvodcem, ne záchranářem),
neprojektujte (nedávejte do výkladu vlastní úzkost, frustraci nebo neřešené emoce – žáci pak ztrácejí oporu),
vyhněte se univerzální dokonalosti (přehnané nároky na sebe sama či druhé zbytečně berou sílu a mohou nás ochromit ve schopnosti jednat – i malé kroky mají smysl).

Práce s emocemi může být ve školním prostředí náročnější, protože děti a mladiství bývají zvyklí emoce potlačovat a spíše nesdílet. Mnohdy svým emocím nerozumí a bývají přemoženi jejich silou. Proto je důležité s nimi o emocích mluvit a učit je s nimi pracovat pomocí seberegulace a všímavosti.

Práce s environmentálními emocemi

Níže nabízené postupy je třeba vnímat jako inspiraci, nikoli jako univerzální řešení. Je důležité, aby v nás vyvolané emoce nezůstaly ve své plné síle, ale aby se integrovaly, prožily, nezůstaly potlačené a zároveň neovládaly naše chování destruktivním způsobem.
Před samotnou aktivitou zjišťujeme, jaké klima ve třídě panuje a podle toho volíme náš přístup i typ aktivity.

Preventivní techniky

Preventivní techniky je vhodné používat kdykoli, a to nejen napříč představovanými tématy. Můžeme se díky nim naučit naše emoce pojmenovávat, pracovat s nimi, sdílet je, mapovat naši náladu a jako učitelé tím tak připravit půdu pro případně náročnější emoční situace.
Když vybíráme konkrétní techniku měli bychom vždy zohledňovat:

věk studentů*ek
naladění skupiny (pokud skupinu již známe předem, tak víme, zda reaguje lépe na pohybové/umělecké či verbální techniky apod.)
čas, který se skupinou máme (je potřeba nechat si vždy dostatek prostoru na reflexe a zpětné vazby)

Několik tipů:

promyslete si, čeho chcete danou technikou dosáhnout (tedy, jaký je váš cíl a důvod jejího zařazení)
autenticita (pokud vám některá z technik nesedí – poupravte si ji, nenuťte se do ní, zvolte si pro vás vhodnější alternativu – důležité je, aby vy jste byl*a v technice usazený*á a bylo vám v ní dobře)
vyzkoušejte si techniky předem (v případě, že si nejste jistý*á)

Na začátku setkání

Když začínáme nové setkání, je pro nás výhodné zjistit, jaká nálada ve skupině panuje. Víme pak, jaká cvičení či slova volit při vzájemné spolupráci. Velmi důležité je tyto informace znát, chystáme-li se na práci s náročnými tématy. Ptáme se studentů „Jak se dnes máte?“ / „S čím (jakou náladou) dnes přicházíte?“ Tento typ otázky s jejich odpověďmi pomohou ke:

zpřítomnění se
pojmenování emocí (sebereflexe)
tvorbě bezpečného prostředí
přehledu atmosféry ve třídě.

Náladu skupiny můžeme zjišťovat i jinými způsoby:

v úvodním kolečku, každý*á postupně slovně/gestem vyjádří, jak se má (mohou dovysvětlit)
naznačení rukou/škála – studenti najednou vyjadřují pozicí ruky (dole, při zemi = mám se mizerně, nahoře, nad hlavou = skvěle)
palcem ruky (nahoru/dolů/mezi)
emočními kartami (každý*á si vybere jednu kartu, nejvíce vystihující současnou náladu – dobrovolně ukazují a vysvětlují – lze využít např. Dixit karty, Moře emocí, Resilio, Inuk, kartičky pocitů a potřeb aj.)
pohybem – chůze (pomalá, rychlá, skákání atp.)
škála v prostoru – místnost ukázáním „přepůlíme“, zadáme pravidla (levá strana = špatná nálada, pravá strana = dobrá nálada atp.), studenti se rozmístí na škálu podle toho, jak to v danou chvíli mají

Všímáme si neobvyklých či silných emocí. Nakonec poděkujeme za sdílení v úvodním kruhu. Můžeme shrnout, co jsme se dozvěděli*y a nabídnout případnou pomoc:

Např. Děkuji, že jste se všichni podělili*y o to, jak se vám v tuto chvíli daří.
Všiml*a jsem si, že převládá únava/smutek atp. Je něco, co bychom mohli*y udělat a náladu zlepšit?
Koukám, že máte dnes všichni dobrou náladu.
Co byste potřebovali*y, aby se vám nálada zlepšila?
Reflexe během a po setkání

Všechny výše uvedené techniky můžeme využívat během celého setkání. Je nasnadě po náročném tématu, po větších úsecích, či podle citu a rozpoložení ve skupině si stav nálady ověřit. To samé platí pro ukončení setkání. Než vypustíme studenty, zjistíme, s jakou náladou odcházejí. Ptáme se: „Jaké to dnes pro vás bylo? S čím odcházíte?“ Pro vyjádření by měl mít prostor každý ve skupině. Pokud bychom si ve skupině všimli*y silné emoce, je potřeba ji u dotyčného ošetřit (viz část textu – Co dělat když, aneb intervenční techniky).

Pokud zaniká nebo je ohroženo něco, co je pro nás důležité, je přirozené, zdravé a naprosto legitimní cítit smutek, strach či jiné silné emoce. Následující tipy slouží k jejich integraci – tedy k tomu, aby nás tyto pocity nepřemohly, nebránily nám v běžném fungování a neomezovaly prožívání radosti. Zároveň nám mohou pomoci naslouchat poselství, které emoce nesou, a podnítit potřebné změny v našem životě i ve společnosti.
! Všechny z uvedených neslouží v krizovém a akutním stavu:

prostor pro sdílení emocí – vyhledávat lidi podobně smýšlející, zajít za rodinným příslušníkem, a hlavně se nebát sdílet, nebýt na to sám*a
vytvoření smysluplné vize – právě v proaktivním přístupu si vytvářet vizi, jak chci na budování lepšího světa spolupracovat, v představě světa, ve kterém chci žít
pobyt v přírodě – pomáhá zklidnit mysl, regulovat hladinu stresových hormonů, umožňuje prožívat vděčnost za to, co nám dává a cítit tak propojení s mimolidským světem
techniky duševní hygieny – digitální detox, všímavost, pravidelný pohyb, čas s přáteli
psychoterapie/ podpůrné skupiny – nebát se najít odbornou pomoc, a to nejen v době nouze
sebevyjádření – skrze umění (hudba, tanec, poezie atd.)
rituály – lidé vyjadřují své emoce a sdílejí své zkušenosti se ztrátou a smutkem, může vzniknout pocit spojení s ostatními i přírodním světem

Příklady preventivních technik

Při práci s tématy můžeme využívat sebe reflektivní a empatii rozvíjející techniky. Zde některé jsou

Naslouchání ve dvojicích – jeden z dvojice mluví tři minuty o tom, jak se teď/v poslední době má, co prožívá (sdílí pouze to, co sdílet chce) a druhý*á pouze naslouchá (nic neříká, případně pouze přikyvuje). Na konci shrne: slyšel*a jsem, že cítíš to a to, protože je pro tebe důležité to a to. Následně se vymění.
variace: Přicházíme s tématem/ otázkou, které mají za úkol navzájem naslouchat.

“Které z dnes probraných témat se tě dotýkají?”
“Která z témat tě nejvíce zajímají?”

Hemžení s otevřenými prohlášeními – vyklidíme prostor tak, abyste v něm mohli*y bez překážek chodit. V tichosti se studenti*ky pohybují volným tempem po místnosti, křížem krážem, bez nutnosti navazování očního kontaktu. Na začátku je můžeme provézt tempy, zkoušíme si rychlou chůzi (tempo konzumní společnosti), naší typickou chůzi atp. Dovolíme tak studentům*kám se pohybem uvolnit. Poté je požádáme, aby se s nejbližším člověkem u sebe zastavili*y (vzniknou tak dvojice). Vysvětlíme následující pobídky (v každém kole jednu – celkem tři zastavení):

„Kdy jste naposledy zažili*y chvíli, kdy vám bylo fakt hezky – třeba že jste si řekli*y: ‚Tohle je dobrý...?“
Podělte se o nějaký nedávný zážitek, kdy jste si dělali*y starosti s něčím, k čemu dochází na tomto světě. Může to být nějaká nehoda, něco, co jste slyšeli*y ve zprávách, nebo i nějaký sen. Není nutné do problematiky hlouběji zacházet, jen se pokuste vyjádřit pocity, které to ve vás vyvolává.
Jedním ze způsobů, jak přispívám k lepšímu fungování světa, je…

Dáme studentům několik minut na to, aby se o daném tématu pobavili*y. Po každé jedné konverzaci je vyzýváme opět k tomu, aby se vrátili*y do chůze. O nějakou chvíli později sdělujeme, aby se opět zastavili*y u někoho, kdo je jim nablízku a představíme jim další pobídku atp.
Po skončení cvičení poděkujeme za jejich spolupráci a nabízíme reflexi na průběh cvičení, popřípadě obsah (pouze, bude-li někdo chtít).

Reflexe vlastních emocí a prožívání - Je důležité, abychom studentům potvrdili, že téma, které probíráme může vyvolat emoce v každém. Do diskuse můžeme přinést následující otázky a nedokončené věty:

Co cítím, když mluvíme o daném tématu?
Když přemýšlím, v jakém stavu zanecháváme náš svět, tak…
Mé celkové pocity z toho všeho jsou …
S těmito pocity dělám to, že…

Přineseme je buď do skupiny, ve dvojicích či necháme studenty vypracovávat samostatně a následně nabídneme možnost sdílet.

S prožívanými emocemi můžeme pracovat i prostorově:

kdo se cítí smutně stoupne si do této části místnosti, kdo se cítí naštvaně, tak sem atp.
připomínáme, že každý vnímá situaci jinak a že jsou všechny jejich pocity legitimní (i když jsou na nějakém místě sami)
díky prostorové blízkosti můžeme cítit podporu, že v tom nejsme sami
necháme studenty, aby vyjádřili, proč se kde ocitli a reflektujeme, z jakého důvodu mohou i ostatní ve světě prožívat stejné emoce ve vztahu k tématu
ptáme se na konkrétní události a důvody, které ve studentech tyto pocity vyvolávají
otevíráme diskusi, jak se s danou emocí mohou vypořádat, co mohou konkrétně udělat
skupiny mohou jednotlivé náměty zpracovat (dramatizací, na papír, projekt atp.)

Podpora naděje a resilience

Naděje a podpora resilience jsou při práci s environmentálními emocemi naprosto klíčové. Musíme mít na paměti, že i v tomto případě není naděje přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jaký bude výsledek.
I resilienci musíme chápat nejen jako odolnost, ale zároveň jako pružnost. Je to lidská schopnost, díky níž se vyrovnáváme se stresem svým a to osobitým způsobem. Jejíž míra rozhoduje o tom, jak budeme na nečekané životní události reagovat.
Následujícími technikami objevujeme a tvoříme naší duševní a mentální odolnost, jak zvládat nepříznivé situace, neztrácet motivaci a překonávat krize.

Práce s vděčností - Uvědomění si vlastní vděčnosti nám pomáhá:

lépe zvládat psychickou zátěž,
posilovat naši odolnost vůči znepokojivým zprávám o environmentálních změnách a klimatické krizi,
vracet nás zpátky k sobě, do přítomného okamžiku.

Jedná se tak o techniku, kterou můžeme využít kdykoli a kdekoli. Dokonce i výzkumy v oblasti psychologie potvrzují, že lidé prožívající vděčnost bývají v životě spokojenější, důvěřivější a častěji ochotní pomáhat ostatním.

Kruh vděčnosti - Se studenty usedneme do kruhu. Smyslem cvičení je sdílet jeden po druhém jednu věc, za kterou jsme vděční. Slovo se posouvá díky mluvícímu předmětu (může to být kámen, či jakákoli jiná věc), který určuje, kdo zrovna mluví. Kolečko opakujeme 3x. Studenti*ky by měli*y být konkrétní, struční a mluvit o sobě.
Sdílení vděčnosti ve dvojici – obměna téhož cvičení je, když si studenti sdílí vděčnost ve dvojici. Jeden z nich hovoří, mezitím, co druhý aktivně naslouchá. Každý má na své sdílení tři minuty.
Nedokončené věty na téma vděčnosti – studenti dokončují věty buď pro sebe v duchu nebo na papír, popřípadě pracují ve dvojici.

Dnes jsem vděčný*ý za…
Na naší Zemi mě baví…
Mé oblíbené činnosti zahrnují…
Na sobě si cením…
Místo, které je pro mě příjemné je…
Ukaž spolužákovi něco krásného – ve dvojici si vzájemně pantomimou představujeme místo/činnost/situaci, kterou máme rádi, na kterou rádi vzpomínáme.

Tyto vzpomínky mezi sebou studenti hádají, následně prozradí a upřesní verbálně.

Kroky k akci a hledání vlastní role - Najít svůj způsob, jak aktivně přispět k pozitivní změně v době environmentální krize nám pomáhá cítit, že nejsme bezmocní, ale naopak, že naše činy mají význam. Každý z nás má jiné dovednosti, zájmy, ale hlavně možnosti. Je důležité hledat takovou formu zapojení, která je autentická a udržitelná pro nás samotné. Důležité je vědět, že na změně se nepodílíme sami a že každá role v tomto procesu má své místo, důležitost a může vést k větším, celospolečenským změnám.

Jak přispívám - na velký papír nakreslíme dvě ruce. Jedna z nich říká – Jak přispívám? Druhá – Jak bych mohl*a přispět? Jak bych se chtěl*a aktivně zapojit na pozitivní změně? Dáme studentům*kám několik minut, aby si odpovědi promysleli*y. Nezávisle na pořadí chodí doprostřed a zapisují své akce. Po dopsání sdílíme.
Nezapomeňte, i malé kroky mají smysl! Cvičení lze variovat.

Kruh vlivu - na papír si studenti*ky nakreslí dva soustředné kruhy. Do vnitřního zapisují, co mohou ovlivnit (např. způsob dopravy, volby, spotřeba). Do vnějšího to, co nemohou (např. politika v jiné zemi, těžba v Amazonii). Vyzýváme studenty*ky, aby se tázali*y sebe sama na otázky: Co z toho mi dává smysl? Kde vidím svůj prostor pro akci?

Vlastní dovednosti a schopnosti – vyzýváme studenty*ky, aby si odpověděli*y na otázky:

Jaké mé vlastnosti a dovednosti by se mohly hodit při řešení environmentálních problémů?
Jaké zkušenosti nebo znalosti mám, které by mohly inspirovat nebo motivovat ostatní?
Jaké překážky mě mohou bránit v tom, abych přispěl*a, a jak je můžu překonat?

Týmová „klimatická“ výzva – skupina studentů*tek si společně (nebo i celá třída) vymyslí a zrealizuje malý, časově omezený projekt nebo akci, která má pozitivní dopad na lokální životní prostředí nebo komunitu. Může jít o praktickou, informační nebo symbolickou aktivitu, která posiluje pocit kompetence a spolutvůrčího jednání. Zároveň tyto aktivity zmírňují bezmoc a environmentální frustraci.
Možná témata:

omezení jednorázových plastů ve škole,
týden bez masa / lokální strava,
výsadba rostlin na školním pozemku,
tvorba informační nástěnky nebo výstavy.
Individuální alternativa – každý student si vymyslí vlastní výzvu – něco, co může sám zkusit ve svém životě a je to cíl, který je možné naplnit (např. jeden týden bez nákupů oblečení, každodenní pozorování přírody, rozhovor s někým o klimatu). Ve výuce vytvoříme prostor pro sdílení toho, co se podařilo, jak by se dala výzva upravit, co mi to dalo atp.

Mapa podpory – slouží pro posílení psychické odolnosti, uvědomění si vlastních zdrojů a pocitu bezpečí. V kontextu environmentálního distresu pomáhá studentům*kám vědomě vyhledávat lidi, místa a činnosti, které jim přinášejí klid, oporu nebo motivaci. Mapa může mít vizuální i textovou podobu a je vhodná pro skupinovou i individuální práci. Formou myšlenkové mapy, soustředných kruhů, sítě života hledají vlastní zdroje v oblastech jako je: rodina, přátelé, aktivity, místa, příroda, důležité myšlenky nebo věty. Zkrátka cokoli, co jim dělá dobře, když jim je v životě těžko. Po aktivitě nabízíme prostor sdílení. Můžeme se ptát: „Kde všude nacházíte oporu?“ nebo „K čemu se můžete vrátit, když je vám těžko?“ Máte to někdo stejně/odlišně jako…?
Variace – Pokud bychom se rozhodli adresovat environmentální emoce, můžeme tvorbu mapy otázkou tematizovat: „Co mi pomáhá zvládat smutek nebo frustraci (popřípadě dosaďte jiné) spojenou s děním ve světě (…)?“

Co dělat když... aneb intervenční techniky

Dospívání s sebou přináší změny, se kterými se musí každý do jednoho více či méně vyrovnat. Mění se nejenom fyzické tělo, ale i prožívání a vnímání sebe sama i okolního světa. Každý dospívající reaguje na krizi svým specifickým způsobem. Nemluvnost, stáhnutí se do svého nitra nebo svého těla jsou ovšem typickými vyústěními. Objevují se poruchy příjmu potravy, psychosomatické reakce či jiné závislosti.
Objeví-li se u studentů silné emoce, je důležité vědět, co v takových situacích dělat. Neodcházíme od jejich prožitků, zastavíme se i přesto, kdybychom neměli stihnout, co jsme si předem naplánovali*y.
U jednotlivce:

všímáme si emocí
nebagatelizujeme, nezesměšňujeme, nekritizujeme, nesoudíme ani nesrovnáváme
citlivě pojmenováváme, co vidíme nebo slyšíme („Zdá se mi, že jsi smutný*á.“)
potvrzujeme prožívání („Je v pořádku se takhle cítit. /Také se u mě někdy smutek objeví, když přemýšlím nad tímto tématem.”)
nabízíme pomoc („Je něco, co pro tebe můžeme teď udělat? Kdybys potřeboval*a můžeš za mnou kdykoli přijít a popovídáme si o tom.”)
snažíme se porozumět tomu, co student*a říká a co prožívá
sledujeme tělesné prožitky a neverbální projevy
vyjadřujeme zájem
nabízíme možnost sdílení ve skupině, ale nenutíme k němu („Pokud bys chtěl*a můžeš nám/mi povědět o tom, co tě trápí.“)
respektujeme způsob vyjádření emocí (pokud je přijatelný) – („Vidím, že potřebuješ, aby na tebe teď nikdo nemluvil. Je to tak v pořádku. Až budeš chtít, znovu se k nám připoj“).
neptáme se „proč“ se student cítí tak, jak se cítí – mnohdy je pro nás těžké vyjádřit příčinu našich emocí a prožitků

U skupiny
Někdy se nám může přihodit, že se silné emoce objeví u celé skupiny. V tomto případě je musíme hned ošetřit.

zastavíme aktivitu/shrnujeme reflexi a popisujeme, co vidíme („Zdá se mi, že se nálada ve skupině změnila. Vidím, že toto téma vyvolává smutek/naštvání…“)
nabízíme, že si o tom můžeme nyní popovídat
využíváme rychlé mapování nálady (škála, palec atp.)
reflektujeme prožívané emoce (co je vyvolalo, co se momentálně děje v těle, jaké řešení skupinu napadá, jak si pomoci navzájem či jednotlivci, ptáme se, co pro ně můžeme udělat my sami*y)
podporujeme studenty, aby sami*y nacházeli*y řešení, jak emoce zvládnout
podporujeme sdílení nápadů

Co je tedy nejdůležitější:

schopnost naslouchat
vyjadřovat zájem a empatii
přinášet porozumění
vybudovat prostředí důvěry

a tím vytvořit tak prostor pro prožití silných emocí studenta*ky. Je důležité být si vědom*a vlastních limitů při poskytování pomoci. V případě dlouhodobě trvajících obtíží můžeme studentovi*ce nabídnout pomoc jiné – odborné pomoci.

Nezapomínejte sám*sama na sebe
Témata environmentálních změn se v každém případě dotýkají i nás samotných. Před prací s nimi je vhodné prozkoumat a reflektovat právě naše vlastní prožitky a emoce. Ptáme se sebe:

Jak na mě toto téma působí? Co cítím?
Prožívám nějaké silné emoce? Jestli ano, ovlivní moje vztahování se ke studentům?
Co ve mně tyto emoce vyvolává?
Co mi pomáhá tyto emoce zvládnout?“

Je důležité si emoce pro sebe pojmenovat. Později nám mohou sloužit jako podpora při práci se studenty, pokud nám bude připadat, že je s nimi můžeme sdílet. Díky vlastnímu autentickému sdílení můžeme v ostatních vyvolat pocit sounáležitosti i naděje.
Dávejme si ovšem pozor, jak adresujeme a používáme náš jazyk. Sdílení nesmí nikdy studentům nevědomě předávat naše emoce (naše pocity nejsou jejich odpovědnost). Můžeme zdůvodnit, proč s nimi emoce sdílíme, vysvětlujeme, jak s nimi mohou nakládat (př. jako inspirace, naděje, podpora atp.).
Např. „Jsem z toho opravdu smutný*á. Vždycky když vidím, jak vymírají biologické druhy, mám z toho na krajíčku. Přála bych si, aby pravidla a smluvené zákony byly dodržovány a přestupky sankciovány. Říkám vám to, abyste věděli*y, proč se teď tvářím smutně, a tak trochu naštvaně, netýká se to vás” vs nevědomé přenášení našich emocí do tématu: „Lidé jsou zlí, neustále porušují pravidla, hubí zvěř a vypouštějí skleníkové plyny. Kvůli nim příroda umírá.”

Co dalšího nám může pomoci:

sdílet své pocity, úspěchy i neúspěchy v rámci pedagogického týmu
účast na individuálních či skupinových supervizích (sdílení může přinést úlevu a posunout nás samotné dál na cestě osobní praxe či vnímání environmentálních změn).

Závěrem

Jak bylo uvedeno v úvodu, tento text slouží především jako průvodce pro vyučující a poskytuje jim podporu při práci s emocemi – včetně environmentálních emocí – během výuky o klimatických a environmentálních tématech. Pomáhá tyto emoce nejen pojmenovávat, ale také je uznávat jako přirozenou a důležitou součást prožívání studentů. Když studentům dovolíme cítit, sdílet a reflektovat to, co v souvislosti s environmentálními tématy zažívají, vytváříme tím nejen bezpečný prostor pro jejich osobní růst, ale zároveň obohacujeme samotnou výuku – o lidskost, hloubku a propojení se světem.

Kam se obrátit pro pomoc a další info:

pecujiosebe.com – Duševní hygiena, wellbeing, bezpečí, kreativita a sebepoznání — metodická podpora školám pro zdraví a bezpečí mladých lidí.
klimazal.cz – Téma environmentálního žalu, dokument Žal žen.
nevypustdusi.cz – Prevence v péči o psychiku, praktické a ověřené informace v péči o duševní zdraví, pomoc.
rorandall.org – Terapeutka Rosemary Randall, podcast Climate Grief, jak se vypořádat s klimatickým žalem.
climatepsychologyalliance.org – Climate Psychology Alliance, podpora, vzdělávání.
goodgriefnetwork.org – Nezisková organizace přinášející podporu a vzdlávací program „10 Steps to Resilience & Empowerment in a Chaotic Climate.”
Klimasmutek - Jitka Holasová, nakladatelství Host, Brno 2024
Práce s emocemi u dětí při výuce o změně klimatu – Návod, jak pracovat s emocemi dětí od Zdeňky Voštové (sloužil jako veliká inspirace pro tuto metodiku.).
Environmentální distres, jeho podoby a způsoby prožívání – Diplomová práce Terezy Dvorské na téma environmentální distres s kvalitativním výzkumem.
Učíme děti zvládat úzkost, obavy a stres – Kniha od Deborah M. Plummer.
Aktivní naděje – Kniha od Joanny Macy